Tisk - rozhovor
5.10.2019
Začněme spíše od konce. Jak jsi se dostal k výtvarné činnosti?
Je to až zvláštní. V životě mne nenapadlo, že bych něco takového dělal. Před třemi lety přišel do kin film Rocco, což je autobiografický snímek, životní příběh stejnojmenného slavného italského porno herce Rocca Siffrediho. Hned mne to zaujalo, musel jsem to vidět. Nejdříve jsem si myslel, že to bude jen o pornu, ale ono to tak nebylo. Zajímavý film, který každému trochu otevřenějšímu člověku doporučuji. Ono to v tom porno průmyslu probíhá jinak, než si běžný člověk myslí. Film končí bizarní scénou z dalšího Roccova porno filmu. Zvlášť v kontextu toho, že Rocco pochází z dost křesťansky založené Itálie. Je přibit na kříži. Říkal jsem si, vždyť to je šílené, doma ho musí snad ukamenovat. Celou noc se mi zdálo, že jsem ten výjev přenesl na plátno. Pořád mi to vyselo v hlavě. Během týdne jsem měl vše vymyšlené. Sehnal jsem rám, koupil plátno. Na obraze je Roccova tvář s trnovou korunou a do obrazu je vkomponován kříž. Tenhle obraz, který jsem musel udělat se pak stal spouštěčem věcí příštích. Další obraz znázorňuje ženu v plynové masce na rotopedu. Obraz jsem pak vložil pod mříž.
Tvoje díla dýchají nejen bizarností, ale i sexualitou. Tvoříš ale i skulptury. Jak vznikají?
Začal jsem přemýšlet nad mnoha věcmi. Náhle přede mnou stály velké výzvy. Podobné věci se moc netvoří. Udělal jsem další obrazy. Nejsou klasické. Jsou v nich zakomponované všemožné kovové prvky. Začal jsem si všímat krásy vyhozených věcí. A jak mi začaly přicházet pod ruku, viděl jsem, že se z nich dá vytvořit i něco jiného než je vložit do obrazu. Tak jsem se posunul.
Ve skulpturách je mnoho kovu, některé věci ale nedokážu identifikovat. Třeba ty lopatky na skulptuře se jménem Krataton. Z čeho jsou?
To je fígl. Není to kovové. Dnes pracuji s jakýmkoli materiálem. Opravdu se vším. O to to je zábavnější, o to to je větší výzva, o to je člověk překvapenější, co ty materiály dokážou. Je jedno, jestli to je dřevo, kov, plast. Na Kratatona jsem použil filtr z auta, spodek je kus kovu ze židle. Zbytek jsou různé součástky, je tu třeba zapalovák a hořák z plynového kotle, ty lopatky jsou plastové. Pod tím je plastová lebka, ale na ní jsou naneseny různé tmely, lepidla. A když se na to vezme plamen, tak se vše zásadně změní. Rád používám oheň, to je můj hlavní nástroj. Oheň všechno hrozně změní. Nechám to třeba i chvíli hořet. Oheň beru i na obrazy, takže plátna jsou i prohořelá.
Jak vlastně takové dílo vzniká? Děláš si nějakou přípravu, třeba náčrtky?
Ne. Jsem sběrač. Něco najdu na půdě nebo ve sklepě a tak. Řeknu si, že by se to mohlo hodit a tak to seberu. V dílně to třeba založím, ale když to znovu najdu, pomalu se to začne skládat tak nějak samo. Při té práci se pak na to nabalují další věci, prvotní nápad se dál vyvíjí. Nakonec z toho vznikne i třeba něco, co jsem si původně nedokázal představit. Někdy, když mám zrovna nápad tak si udělám na počítači nějakou grafiku, než to zapomenu a potom se to celé snažím různou technikou přenést na plátno. Nanáším vrstvy různých barev. Barvy se chovají každá jinak. Vezmu akrylátovou, syntetickou, nitro a různě je spolu spojuji. Některé se nemají rády a vytváří šílené věci. A pak, když do toho sáhneš ohněm, udělá to krásnou strukturu. Jsou barvy, které pod ohněm bublají a praskají, vytváří různé stíny. Rád dělám i s pájkou, a někdy s ní dost krutě zdeformuji nějaký ten starý rám. Ty rámy jsou pak dost bizarní.
Koukám, že některé věci mají i přidanou hodnotu. Lampička, karafa…
Ta lampička jde i zavěsit, karafa je v základu skleněná lebka. Vyrobil jsem několik svícnů.
Máš nějaké dílo, ke kterému máte zvlášť silný vztah?
Nejvíce práce mi dal zabrat Gigerův šicí stroj a Triponos, taková dejme tomu variace na Predátora. To byla dlouhá zimní práce. Pustil jsem si k tomu filmy o mimozemšťanech. Je dělaný z montážní pěny. To je taky věc. Jen zbytky jsou dodělávány z tmelů. Vystavuji si ho doma, je to doslova můj kamarád. (smích)
Kolik děl jsi takhle stvořil? A kde tvoříš?
Něco mám doma ve své kalírně a dílně v jednom, něco mám na chatě, něco se prodalo. Asi tak třicet kousků, ať skulptur, tak obrazů. S prodejem to je těžší. Já to dávám za vrub tomu, jací jsou Češi. Je pravda, že to, co tvořím, je určeno pro úzkou skupinu lidí. Ze sta lidí budou dva ochotní něco podobného vlastnit. Kam to ale dát? Asi ani moje manželka by nebyla nadšená, kdybych si nějaké své dílo vystavil do ložnice. Když už se někdo ozve, zdá se mu, že za to chci moc peněz. Ale tohle není koupené někde v hobby marketu, jsou za tím hodiny a hodiny trpělivé práce. Mnohdy se zájemci chovají, jako bych byl nějaký překupník z Číny. Zájem je, cena odrazuje, přitom se mi nezdá, že bych prodával za nějaké horentní peníze. Nakonec, nejraději bych si všechno nechal, ale do rozpočtu pak promlouvají ceny za barvy, tmely, on ani ten oheň není zadarmo. Pracuji převážně přes zimu. Zatopím si, pustím si dobrou muziku, dám si pivo a tvořím. Ostatně, tahle moje tvorba má velikou spojitost s muzikou.
Měl jsi už nějakou výstavu?
Zatím ne. Dostal jsem ale nabídku vystavit svá díla do tetovacích salonů. Je to výzva, můžu to vystavit s tím, že to bude i k prodeji. A přece jen se v tetovacích salonech schází sorta lidí, kteří by mohli mít zájem. Ještě jsme se nedohodli, uvidíme.
Vím, že dlouhá léta jsi byl aktivní muzikant. Tvoje výtvarná tvorba navazuje na tvorbu hudební?
Moje výtvarná tvorba určitě navazuje na tu hudební. Mým zatím posledním hudebním projektem je Ilasa Pereta. Bizarní, temná, až morbidní hudba. Zní to blbě, ale vážně až odpudivá- depresivní. Dnes každý hraje podle daných postupů, podle stylu. Já jsem chtěl dělat něco jiného. Aby vstávaly vlasy a chlupy hrůzou. Něco jako dokázal teď režisér Václav Marhoul s filmem Nabarvené ptáče. Někdo ten film opěvuje, hodně lidí ho ale zatracuje, protože překročil hranice jejich vkusu. Podobných filmů je více, ale aby šokovala a hnusila hudba? Moc takových kapel neznám. A tak jsem začala skládat a natáčet pod hlavičkou Ilasa Pereta. Sám jsem dělal i klipy, také co nejvíce bizarní a znervózňující. Ať to klidně kdokoli v půlce vypne. A docela se podařilo. V debatách pod klipy byly komentáře, že je to všechno strašně depresivní a šílené. To byl záměr. Přesně tak přistupuji i k výtvarné činnosti. Šokující, pro někoho nevkusné až hnusné.
Muzika tě provází dlouhá léta. Kdy jsi s ní začal koketovat?
V patnácti letech. S Petrem Kostkou jsme měli první kapelu Skarab. Hráli jsme na španělky a drtili Kladivo na čarodějnice od Törr.
A propó, hudba. Ty jsi byl zakládajícím členem metalové kapely Livores Mortis, která patřila k velkým nadějím tuzemské undergroundové scény. Pak se ale pomalu vytratila ze scény. Co se stalo?
Já to můžu říct jen za sebe, v devadesátých letech jsem hrál v Livores Mortis na baskytaru a zpíval jsem. Zlomilo se to na přelomu tisíciletí. Na koncertě mi popraskaly hlasivky a byl jsem na zpěv zcela vyřízen. Stop, byl konec. Pak už mě ale jen hraní přestalo naplňovat. Sem tam jsme do sebe v kapele lehce vletěli. Najednou jsem byl na vážkách a přemýšlel jsem, zda nemám skončit. Nakonec jsem s tím sekl. Zpíval za mě pak Libor Fanta (dnes bicí ve skupině Harlej). Pak začali postupně odcházet další členové a kapelou prošlo mnoho nových muzikantů. Nakonec zůstali jen dva, což byl úplný začátek konce. Bylo ještě pár záchvěvů a pokusů obnovit kapelu i s mým přičiněním, ale i to nakonec neklaplo.
Ale v Ilasa Pereta jsi zpíval, ne?
Jo, zpíval, dotáhl jsem to ale do absurdnosti. Vydal jsem jeden demosnímek a dvě CD. Demosnímek je vlastně úplně beze zpěvu jen na klávesy a je to takový moc lehoučký a načančaný. První CD je hudba skládaná v PC programu, a to už bylo jiné kafe. Depresivní hudební psycho, a k tomu různé skřeky nebo šílené zvuky. Druhé CD jsem ale chtěl mít s hlasem, basou a kytarou. Zpěv je pro mne ze zdravotních důvodů dost problematická záležitost. Tak jsem při nahrávání netlačil na pylu a pomohl si elektronicky. Mikrofon jsem ale použít musel. Basu a kytaru jsem si dohrál živě, ale texty tam nejsou česky. Použitému jazyku říkám zodanština - samozřejmě s tímto jazykem se domluvíte všude. Texty ale smysl mají, jsou přeloženy do češtiny a publikovány na stránkách Ilasa Pereta.
Používáš zvláštní pseudonym Zoda Mikalazoda. Má nějaký význam?
Zoda Mikalazoda je jenom moje smyšlenka, nic to neznamená. Prostě jiný člověk v jiném, mém, světě.
Dušan Mlejnek alias Zoda Mikalazoda
- narozen 16. 5. 1975 v Turnově
- vyučený v oboru kovoobrábění
- pracuje ve společnosti zPreciosa
- zakládající člen kapely Livores Mortis
- jediný člen kapely Ilasa Pereta
- výtvarník a zakladatel galerie bizarního umění Bizarre Zodooma Gallery
https://bzg.majestat.cz/
Autor: Jan Sedlák
